Kam
vlastně patříme?
Taky
jste se někdy zaobírali myšlenkou, jaké by to asi bylo, kdybyste chodili na
úplně jinou školu v jiném městě a měli kolem sebe jiné přátele? Nejspíš byste
vypadali úplně jinak, než vypadáte teď: jinak byste mluvili, jinak byste se
oblékali. Po škole by vás bavily jiné zájmy, poslouchali byste jinou hudbu. A
právě tohle je to, o čem celé vybírání vysoké školy ve skutečnosti je. Vaši
rodiče a učitelé vám pochopitelně řeknou, že je jedno, kam nastoupíte, protože
stejná látka bude všude stejná. Problém je v tom, jak se vám samotným na té
které škole bude líbit. Tím jsem si docela
jistá. Co když jsem přijata na školu, kde chodí všichni oblečení v šatech z
trhu, zatímco já nosím výhradně značkovou módu? Nebo co když se tamní studenti
budou dívat skrz prsty na holku, která si s sebou všude nosí psí tašku s
plastovým pudlem plným karamelek? Je rozhodně pochopitelné, že je pro mne
důležité tyto informace mít.
Nechci
tím říct, že džíny nebo umělý pes dělá holku holkou. Ačkoli… do jisté míry to o
osobnosti leccos napoví.
Nejlepší
na tom celém je ale fakt, že pokud kdokoli z nás udělal nebo udělá nějaký
neúnosný prohřešek proti etiketě a slušným mravům, můžeme si místo hledání
vysoké školy jít klidně lehnout k televizi, protože všechny školy naše přijetí
rychle přehodnotí. A jak se zdá, někteří z nás se u televize hledali, až se
našli. Znáte toho kluka, co se o něm říká, že se nikam nedostal? Tak jeho tatínek přišel na geniální nápad, jak
synkovi studia zajistit. Půjde na vojenskou akademii. To znamená čtyři další
roky chození v uniformě. Žádné botky značky Prada. A rozhodně žádné monogramy!
XOXO Vaše Super drbna
převzato z knihy Super drbna:Chci jedině tebe
